Obrana

Autor Mgr. Miroslav Mlčák je justičním čekatelem. Miroslav Mlčák - pramen

Trestní zákon v rámci úpravy nutné obrany v §13 nespecifikuje blíže konkrétní hodnoty, k jejichž ochraně je nutná obrana přípustná.

3. Zájmy, proti nimž je veden útok objekt obrany
Útok musí ohrožovat zájem chráněný tr. zákonem Zájmy chráněné tr. zákonem jsou souhrnně uvedeny v §1 tr. zákona (tzv. rodový objekt trestných činů). Jednotlivé tyto zájmy pak tvoří tzv. individuální objekty trestných činů, přičemž tyto jsou poté blíže rozvedeny v dalších ustanoveních trestního zákona. Takovéto určení zájmů jeovšem třeba chápat druhově (kvalitativně), nikoli podle intenzity (kvantitativně), která podmiňuje odpovědnost podle trestního zákona. (Tak např. lze chránit i majetek menší hodnoty než který je (normálně) předmětem útoku podle tr. zákona).

Trestní zákon v rámci úpravy nutné obrany v §13 nespecifikuje blíže konkrétní hodnoty, k jejichž ochraně je nutná obrana přípustná. Mohou to být tedy kterékoliv z výše uvedených zájmů, zejména život, zdraví, ale i např. osobní svoboda, domovní svoboda, majetek, jakož i další zájmy chráněné tr. zákonem.

Chráněn je však nejen jednotlivec, ale chráněny jsou i zájmy skupinové, celospolečenské i státní, zde ovšem za předpokladu, že útokem je zároveň dotčen jednotlivec (např. exhibicionistický výstup, nikoli veřejný pořádek. Nutnou obranou lze hájit zájmy vlastní, ale i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně), neboť k nutné obraně je oprávněn kdokoliv, resp. každý je oprávněn odvrátit útok, i když sám útokem dotčen není. U některých skupinových a celospolečenských zájmů ovšem nepřichází ochrana ve formě fyzické obrany v úvahu (neboť zde nepřichází v úvahu útok ve fyzické podobě), jindy zase může obyčejný člověk těžko posoudit protiprávní povahu útoku.

Z výše uvedeného plyne, že zájmy, které tr. zákon nechrání, nemohou být chráněny nutnou obranou podle §13 tr. zákona ve smyslu beztrestnosti této obrany. Není ovšem vyloučena nutná obrana v mezích jiného právního předpisu. Tak zákon o přestupcích dovoluje nutnou obranu na ochranu zájmů chráněných jakýmkoliv zákonem (nejen pouze zákonem o přestupcích). Občansko právní nauka vymezuje jako předmět ochrany v rámci úpravy nutné obrany v občanském zákoníku osobu fyzickou (zejm. zdraví a majetek), jakož i majetek osoby právnické nebo státu. Listina základních práv a svobod ve svém č. 23 zakotvuje právo občanů postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňovat demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže by činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků byly znemožněny, tato obrana je chápána jako subsidiární, přičemž ochranu tohoto druhu nelze patrně analogicky rozšiřovat na další politické zájmy.

4. Osoba oprávněná k nutné obraně
Obránce je ten, kdo svým jednáním odvrací útok na zájem chráněný tr. zákonem. Podmínky nutné obrany, tak jak jsou vymezeny v §13 tr. zák., však zahrnují nejen jednání (obranu) proti útoku na vlastní zájmy (chráněné tr. zák.), ale i jednání proti útoku na zájmy (chráněné tr. zák.) cizí.

Zásadně se tedy připouští (a je i žádoucí) i nutná obrana jiných než vlastních zájmů obránce. "Pomoc v nutné obraně" je tedy sama jednáním v nutné obraně, proto je třeba podmínky a meze pomoci v nutné obraně posuzovat jako podmínky a meze jednání v nutné obraně. Kdokoliv - a to i tehdy, když např. není vzhledem ke svému věku trestně odpovědný (což může mít význam např. z hlediska eventuálního uložení ochranného opatření, nebyly-li splněny podmínky nutné obrany) - je tedy oprávněn odvrátit útok na zájmy chráněné tr. zákonem, a to i když tento útok nesměřuje proti němu samotnému, tedy i když sám útokem dotčen (bezprostředně ohrožen) není (srov. např. č. 12/1954, č. 7/1970 a č. 9/1980 Sb. rozh. tr.). (Část nauky i praxe dokonce připouští v případě útoku na život a zdraví nutnou obranu i proti vůli toho, jehož zájmy jsou takto poškozovány.)

Ve smyslu výše uvedeného je tedy vhodné odlišovat pojem "napadený", tj. ten, na jehož zájem chráněný tr. zákonem je veden útok, a pojem "obránce", tj. ten, kdo provádí zákrok v nutné obraně. Zpravidla však půjde o tutéž osobu.

Jednat v nutné obraně je především oprávněním kohokoliv. Neexistuje tedy žádná obecná povinnost jednat v nutné obraně, obránce, resp. napadený se může svobodně rozhodnout, zda tohoto svého práva využije či nikoliv. J. Kuchta v této souvislosti uvádí: "Povinnost překazit či oznámit některé závažnější trestné činy podle § 167, § 168 tr. zákona je v současné době maximem, které lze na současném stupni vývoje po občanech požadovat."

Naproti tomu jsou k nutné obraně povinny osoby, jimž byla zvláštními právními předpisy uložena povinnost chránit určité zájmy, kterým je jinak poskytována ochrana tr. zákonem. Typicky zde půjde o vojenské a (státní) bezpečnostní služby, se kterými je spojena povinnost (vyplývající právě ze zvláštních předpisů, upravujících jejich činnost), čelit nebezpečí, které může mít povahu útoku ve smyslu nutné obrany. Příslušníkům těchto služeb (např. policie apod.) zpravidla toto nebezpečí ve formě útoku nehrozí přímo, ale jsou mu jako potenciálnímu povinni čelit na základě povinností, plynoucích z předpisů o výkonu jejich služby. Tuto povinnost čelit nebezpečí však není možno chápat absolutně. D. Císařová k tomuto uvádí: "Bude vždy záležet na tom, do jaké míry jednání takové osoby bylo způsobilé nebezpečí čelit.

Nebude-li tu taková možnost nebo bude-li málo pravděpodobné, že to nebude přiměřené hrozící škodě, nebude důvodu nevyloučit povinnost čelit nebezpečí. Např. voják nesmí opustit strážní stanoviště při útoku. Kdyby však došlo k útoku přesilou a jakýkoliv odpor by byl zřejmě bezvýsledný, nebude trestně stíhán, i když ustoupil bez rozkazu a nejednal tedy v nutné obraně ". V platných předpisech mají takové osoby uloženy v této souvislosti ještě další povinnosti, např. příslušníci Policie ČR v případě, že nejsou schopní zvládnout zákrok a dovést ho úspěšně do konce, jsou povinni zákrok neprovádět, ale přivolat si nejprve pomoc. Úkony těchto osob se řídí zásadně předpisy o plnění stanovených povinností (např. o dovoleném užití zbraně apod.).

U nutné obrany nepostačuje, jsou-li splněny její objektivní znaky, podmínkou zde je totiž také to, že osoba jednající za této situace musí o těchto znacích vědět (k tzv. skutkovému omylu pozitivnímu) . V nauce převažuje z hlediska subjektivní stránky u obránce požadavek úmyslu k jednání v nutné obraně. Obránce by měl tedy jednat s úmyslem odvrátit útok. A. Dolenský tento úmysl charakterizuje takto: "Úmysl při jednání v nutné obraně zahrnuje všechny její podmínky, zejména okolnost že tu je takový a takový útok, že útok trvá, že obrana má určitou intenzitu a má vyvolat určité následky. Obranný smysl jednání nemusí být jedinou pohnutkou.

Nevadí, jestliže hlavní roli hrála např. touha po dobrodružství, po získání popularity apod. Kdyby však někdo trestným činem objektivně prospěl společnosti tím, že by nevědomky odvrátil útok (tzv. negativní skutkový omyl např. někdo jinému ublíží na zdraví, aniž ví, že tím zneškodňuje útočníka ), nebyl by beztrestný, nýbrž by odpovídal podle obecných zásad, tj. za pokus toho trestného činu, jehož znaky svým jednáním naplnil." V. Solnař v tomto případě připouští, že by mohlo jít jen o "nezpůsobilý pokus".(Vyskytují se však i názory, posuzující takové jednání jako beztrestné, popř. naopak jako dokonaný trestný čin) Lze se domnívat, že v každém případě bude při posouzení tohoto jednání nutno brát zvláštní zřetel na stupeň nebezpečnosti takovéhoto jednání.

Jak již bylo uvedeno, jednání obránce nemusí být vedeno výlučně pohnutkou směřující k obraně.

Pohnutka jiná, než k obraně směřující (např. msta, touha po prožití dobrodružství apod.), tedy sama o sobě ještě nutnou obranu nevylučuje. Relevantní by se však mohla stát v případě tzv. vyprovokovaného útoku.

Praxe řešila i případ omylu při použití způsobu obrany a na konkrétním případu dovodila (srov. č. 12/1983 Sb. rozh. tr.), že podmínky nutné obrany mohou být splněny i v případě, kdy obránce použije omylem proti útoku silnější způsob obrany, než původně zamýšlel. I v takovémto případě však byl rozhodující výsledek jednání obránce (obrana nebyla posouzena jako nepřiměřená, neboť ani skutečný způsob obrany nebyl zřejmě nepřiměřený povaze a nebezpečnosti útoku). Od tohoto případu je však nutno odlišovat případy, kdy osoba sice také jedná s úmyslem odvrátit útok na zájem chráněný tr. zákonem, přičemž však skutkové podmínky nutné obrany mylně předpokládané touto osobou tu reálně vůbec neexistují; zde se již jedná o nutnou obranu jen domnělou (putativní).

Obrana