Úvod | Předmluva | Historické pozadí | Specifické rysy taoismu | První díl | Druhý díl
Podle taoismu je prapůvodem všeho "stejnost", "totožnost", "Jedno". Neexistuje tedy "člověk a příroda, ale ani "bůh a příroda" nebo "bůh čili příroda". Pojem boha jako tvůrce je taoismu i ostatním čínským naukám cizí. Tao je zároveň vše a nic, a zároveň je samo bez původu a přece je zdrojem veškerého bytí a dění. Tím, že Tao je "totožnost", nevzniká tu problém objektu a subjektu, tím méně otázka hmoty a ducha a z toho plynoucí rozlišení materialistického a idealistického pojetí světa. Zatížení dualismem, s nímž v našem západním pojetí zápasíme, kdy původní "stejnost" jsme uměle rozdělili na dvě proti sobě stojící, osamostatněné a zabsolutizované entity, v taoismu neexistuje. Pojetí nadřazenosti ducha nad hmotou vypěstovalo v nás spekulativně abstraktní myšlení, přepjatý racionalismus, který - jak prví existencionalisté - napáchal v našem myšlení největší škody právě tím, že rozdělil svět na objekt a subjekt. Konečně názor "strukturní a látkové totožnosti světa" dokládá dnes i řada nejnovějších vědeckých výzkumů.
Ontologický princip "stejnosti", v němž člověk a příroda tvoří jedno, určuje i poměr člověka k přírodě. Základním principem je tu ztotožnění, shoda s přírodou. Proto si z tohoto hlediska těžko představíme člověka jako "pána přírody". Je to názor tradovaný u nás od dob antické filosofie, v níž se člověk stává mírou všeho. Ve své pyšné suverénnosti se nespokojujeme s harmonickým používáním přírody, ale chceme ji přetvářet, ovládat, zotročovat. Opojen výplody svého umu a rozumu pokládá se za pána vesmíru. On jediný ze všech tvorů má specifický rozum a odlišnou nesmrtelnou duši. Pod tlakem těchto názorů se vyvíjela i mentalita západního člověka, jeho myšlení, jeho filosofie. V přesvědčení o své správnosti dívala se tato filosofie spatra ( a dosud se převážně dívá) na vše, co se od tohoto pojetí liší. V důsledku toho nemáme ani přílišný zájem dozvědět se o něčem jiném co není v souladu s naším logickým , racionalistickým přístupem a myšlením. Ten je pro nás jedině správný.
Podívejme se alespoň v
hlavních rysech, jak se vyvíjelo myšlení v oblasti od nás
značně odlišné, jako je Čína. Omezím se přitom pouze na
jeden okruh problémů, jenž je nakonec základem všeho
lidského uvažování vůbec, na otázku člověka a jeho
postavení funkci ve světě. Sledovat ji budeme ve dvou pro
Čínu nejvýznamnějších systémech, jež na ni odpovídají
ze zcela odlišných pozic. Je to konfucianismus a taoismus.
Konfucianismus ve své podstatě a výsledné formě je
uzavřenou, přesně vymezenou doktrínou. Chce pořádat a
uspořádat svět a vztahy lidí podle určité hierarchie, jež
je odrazem odvěkého, nebesy daného řádu. Má snahu vše
přesně určit, stanovit, vymezit, tíhne k reglementaci, k
institucionalizaci. Taoismu naproti tomu odmítá jakoukoli
uzavřenost, petrifikovanost, pevný, kodifikovaný systém.
Uznává pouze tao s jeho ustavičným tokem, nepřetržitou
proměnou. Ač filosoficky stojí oba systémy proti sobě,
eticky se shodují: oba se soustřeďují na člověka a cílem
obou je jeho maximální rozvinutí, dokonalost.
Způsob, kterým k tomu docházejí, se již podstatně různí.
Konfuciánský ušlechtilý muž - tün-c´, je modelem
člověka. Stává se jím především racionálním úsilím,
rozšiřováním znalostí, sebevzděláváním. Neboť čím
více se člověk poznává, tím dokonaleji se chápe a jedná,
tím ctnostněji žije. Sebezdokonalení je tedy přímo
závislé na šíři vědomostí a vzdělanosti. Tím víc může
rozvíjet i ostatní vlohy a schopnosti, svou vůli a cit, být
harmonickým člověkem.
Také v taoismu je cílem člověk -
ideál. K maximálnímu rozvinutí však dochází právě
naopak: čím méně je formován zvenčí, čím méně
přijímá z věcí tohoto světa, čím více se od nich dovede
oprostit, tím plněji a dokonaleji žije. Zde nás napadá řada
analogií s naším myšlením. Rousseaua, který si klade
otázku, zda věda a civilizace skutečně přispívá k
zušlechtění lidských mravů a vyhlašuje návrat k
přírodě. Připomíná řeckou "sófrosyné" a
stoickou "ataraxii". Podobně v oblasti ontologie nám
pojem tao - pralátka a te - virtuální
síla čili individuální přirozenost věcí připomenou
Aristotelovu "látku a formu", Spinozovu
"substanci a atribut", Bergsonovo durée -
trvání a élan vital. Srovnáním čínských nauk s
řeckou filosofií se objeví jedno příznačné: jejich
zkoumání jsou zaměřena výhradně na život zde na zemi, na
člověka a jeho maximální naplnění.Taoismus je viděl ve
splynutí s tao-přírodou, konfucianismus ve shodě s odvěkým
vesmírným řádem, antická filosofie v harmonii krásy a
dobra. Je zajímavé, že pojem kalokagáthiá, jak se vyvinul u
Řeků, kteří v něm viděli i ideál tělesné krásy, je
Číňanům cizí, jako Řekům je cizí pojem "skrytého
mudrce". Řekové měli sice svého Diogéna, ale ten je
poněkud jiný typ. Stoikové sice viděli ideál v životě
shodném s přírodou, avšak na rozdíl od taoistů , pro něž
bylo vrcholem splynout spontánně s přírodou, pro stoiky
"žít v souhlase s přírodou" znamenalo žít v
souhlase s rozumem, přičemž rozum jednotlivce je plně
totožný s rozumem světovým (logos spermatikos), zahrnující
účelnost a kauzálnost věcí. V důsledku toho žít je pro
ně racionální povinnost, uložená člověku Rozumem. Proto je
stoicismu prostoupen vědomím nutnosti a podrobenosti. Na
rozdíl od spontánního odevzdání taoistů dedukují z
rozumové úvahy požadavek přizpůsobit se dané nutnosti,
které se nelze vzpírat neboť "chtějícího osud vede,
vzpírajícího se vleče". V podrobení se osudu spočívá
jediná cesta ke svobodě. Pocitu vrcholné svobody dosahuje
člověk naprostou lhostejností ke všem věcem vnějším i k
vlastnímu nitru, tedy emocionální prázdnotě, bezcitnosti -
ataraxii.
V taoismu se moudrý
rovněž od věcí tohoto světa, nikoli však proto, aby se od
nich odvracel na základě rozumové úvahy, že by se jich
asketicky vzdával, ale protože v nich nevidí žádnou hodnotu.
Jsou to pouhé slupky, vnější tvářnost věcí, pomíjívé
jevy, akcidencie, jež zatěžují a spoutávají mysl člověka
a brání mu dostat se k "jádru" života. Není to
tedy rezignované odevzdání, vyděděnost ze života, ale
plnost, naplnění života, návrat do lůna, k jediné pravé a
trvalé existenci. V taoismu neexistuje pojem determinismus,
člověk má osud ve vlastních rukou, pakliže zachová svou
přirozenost, jež je jedinou "daností",
"určením" , formou a způsobem jeho existence. V
celém Tao te ťingu nenajdete také slovo svoboda. Zastupují je
obraty jako být jako příroda, žít podle přírody, sám od
sebe se rozvíjet, zachovat si původní jednoduchost, prostotu,
tedy: nedat se omezit věcmi tohoto světa, ale osvobodit se od
nich, učinit v sobě prázdno od žádostí a vášní, nechtít
nic víc, nic příliš, umět se pokojit, čili neuchýlit se od
své přirozenosti, přináležitosti, od toho co komu
přísluší.
Jediná pravda, skutečná svoboda je proto naprosté splynutí s
přírodou, s přirozenou mírou věcí. V taoismu je důsledně
zachováváno prvenství práva morálního před legálním,
neboť všechna světská nařízení a ustanovení jsou
výmyslem člověka, nikoli přírody. Proto taoismu odmítá
instituce s jejich příkazy a zákazy, odmítá moc a násilí,
jakoukoli přehnanost a překotnost - jakékoli zasahování
narušuje přirozený běh, přirozenou míru věcí. Není
většího neštěstí než neznat míru. Taoismus odmítá i
přílišnou touhu povědomosti a učenosti, i přehnanou touhu
po svatosti a dokonalosti - skrývá se za tím touha vyniknout,
odlišit se od původní jednoty a celku. Zde můžeme
připomenou Aristotela, podle něhož odlišnost věcí vzniká
vzpurností látky vůči formě, dávající látce její
konkrétnost. Proto i naši středověcí mystici se snažili
potlačit své já, splynout s Bohem, rozpustit se v něm jako
kapka v kádi vína. Také taoistický myslitel dochází
vrcholné seberealizace oproštěním od svého já, nikoli tím
že by je potlačoval, ale tím, že je nepřeceňuje,
neuplatňuje, neprosazuje se - a tím se zachovává. Taoismus
nechce také nikoho zlepšovat, formovat, vnucovat mu svůj pojem
dobra, svůj pojem pravdy, neboť "snaha napravovat lidi
vede k pokrytectví, snaha řídit lidi vede k pohromám ve
společnosti". Proto "poučovat beze slov, jednat bez
zasahování" je vrcholem taoistické moudrosti.
Proti konfuciánské
učenosti klade taoismus moudrost, které lze dosáhnout spíše
vnitřní kontemplací, meditací než zevně nabytými poznatky.
Proti výjimečnosti, okázalosti a vzorné příkladnosti
konfuciánského učence stojí zde skromnost, skrytost,
bezejmennost mudrce taoistického. Ovšem i konfuciánského
dokonalého muže je základním předpokladem mravní
ušlechtilost (vyjádřená slovem žen), jež znamená
opravdovou lidskost, vzájemnost, nesobeckost, dobrotu čili
humanitu, jak se tento termín obvykle překládá. Ideálem jsou
"svatí vládci" dávnověku, kteří - jsouce
investováni "nebesy" - jsou dokonalými odlitky,
imitátory vůle nebes, personifikací nebeského řádu.
Velikost konfuciánského mudrce závisí na tom, nakolik se
dovede přizpůsobit, konformovat s těmito vzory a tím i s
odvěkým řádem.
Tedy ani zde se člověk nevylučuje nad veškerenstvo, nejde o
zdokonalení sebe pro sebe, ale o zdokonalení sebe ve vztahu k
ostatnímu celku, jehož je součástí, osobně sice nepatrnou,
ale jako složka tohoto celku nesmírně silnou. Toto zaměření
se obráží jak v pojetí jednotlivce, tak především v
pojetí vztahů jednotlivců mezi sebou. Protiklad člověka a
přírody je v Číně neznámý a zdá se, že je to jeden ze
základních rozdílů mezi Východem a Západem v pojetí
člověka, osobnosti.
Suverénnost rozumu, typická pro náš způsob myšlení,
zatlačuje poněkud na vedlejší kolej složku volní, etickou,
která má naopak v čínských naukách preferované postavení.
Z toho plynou i určité důsledky. Dalo by se říci, že
řecká filosofie a evropská vůbec, je převážně
racionalisticko-spekulativní, zatímco čínská je převážně
praktická a možno říci intuitivní. V Číně nenajdeme
filosofie ve smyslu metafyzicko-spekulativní koncepce, spíše
jde o návody ke správnému životu, životní moudrosti.
Eticko-společenské zaměření čínských nauk je podle mého jednou z příčin, proč se Čína tak snadno obešla bez náboženství. Konfuciánství dalo člověku kult předků a s ním příslušný záhrobní aparát, taoismus v nejstarších dobách dal možnost vyžít se v magii a kouzelnictví, později, pod vlivem buddhismu, se přiblížil určité formě náboženství (s chrámy, kultem světců). Podstatné je, že tu není transcendentního boha a transcendentních sankcí. Číňané si nikdy nevytvořili personifikovaného boha. Nejvyšší bytost jim nahrazovala nebesa, čili příroda a její řád (tao). Samozřejmě, že zde byli bozi a duchové, víly a géniové, ale ti byli jen o málo lepší než lidé a také mohli snadno poklesnout mezi lidi. Naopak lidé snadno přecházeli do kategorie géniů. Existovalo dokonalé prolínání tohoto a onoho světa a následkem toho i celkem familiární obcování mezi bohy a lidmi, praxe styku se podobala praxi v životě: zlé bohy (démony) bylo nutné dary chlácholit, dobré udržovat v jejich laskavosti. Tento ryze utilitární a formální postoj je příznačný jak pro prostý lid, tak pro vzdělance, pokud nebyli v těchto otázkách naprostými skeptiky nebo cyniky. Etika nebyla nikdy závislá na nadpřirozenu, ale na přirozenosti člověka. Kriteriem byla shoda s nebeským řádem, s přírodou. Mravní normy byly odvěké jako příroda sama, šlo tedy v podstatě o přirozenou morálku. Nebylo třeba žádné zvenčí dané konstrukce, náboženské ideologie. Ideálem mravnosti je žít shodně s přirozeností, mravní zákony jsou tedy na člověku inherentní a jejich závaznost vyplývá z nich samých. Zde si můžeme připomenou Kanta a jeho autonomní pojetí mravnosti, podle kterého je mravnost závislá na mravnosti, sobě samé. Kantův "kategorický imperativ" nepochází z racionálního uvažování, ale z oblastí rozumu nedostupných. Je to vnitřní hlas v člověku, onen mravní zákon ve mně, jímž se podle Kanta dostáváme ke kontaktu s absolutnem bez účasti rozumu. Rozum musí ustoupit přesvědčení mravnímu; to zvedá nekonečně hodnotu lidské osobnosti, spojujíc ji s nekonečnem. Tím se ocitáme nápadně blízko s taoismem.
Protože Kant nemohl brát v úvahu intuitivní složku člověka, onen Bergsonův "uvědomělý instinkt", musil se nakonec uchýlit k víře, k tzv. praktickému rozumu. Čína to měla daleko jednodušší a přirozenější: rozumová spekulace a intuitivní osvícení jsou postaveny vedle sebe a se stejnou platností. Proto zde nabylo třeba žádné spásné víry, ať v transcendentní či absolutní bytost, příroda a její řád, jejichž je člověk homogenní součástí, stačila dát uspokojivou odpověď na vše co je v člověku a okolo něj. Syntéza rozumu a intuice dávala nejlepší záruku pravdy.
To co je zde řečeno o
taoismu a konfucianismu se týká původní, čisté formy
těchto nauk, nikoli jejich pozdější formy. Jak víme každá
idea se dá změnit a zneužít v rukou pochybných interpretů
ve svůj vlastní paskvil. podobnému osudu neušly ani čínské
nauky. Konfucianismus se stal se svou hierarchií a ritualismem
bází feudálního pořádku a státně politickou doktrínou, v
oblasti filosofické se stal doménou učeného světa, povýšiv
na první místo učenost a úctu k minulosti. Kanonizací
klasiků nabyl charakteru jediné pravé nauky, jež v širších
vrstvách fungovala jako systém dogmatické morálky a zároveň
jako prostředek k omezování svobodného lidské osobnosti a
trvalá brzda pokroku.
Taoismus na jedné straně vedl k magii a alchymii a k hledání
elixíru života, a na druhé straně vulgarizací
"nezasahování" vedl k pasivitě, lhostejnosti a
rezignaci. Zásada o míře věcí vedla k prostřednosti,
kompromisnictví a oportunismu, tolerance v pohodlný únik,
zbabělost a falešnou dobrotu. Tak se potvrdila slova autorita
Tao te ťingu, že "lidská zbloudilost trvá od
nepaměti".
Konfucianismu byl blízký většině vzdělanců, velké duchy, zejména básníky a umělce, lákal stejnou měrou nebo silněji taoismus. Konfucianismu svou dogmatickou rigidností otevřel cestu ke střízlivému a neosobnímu stylu a postupem doby nutně vyústil v myšlenkové a umělecké sterilitě. Oba systémy prolínaly a utvářely život čínského člověka od nejstarších dob až k dnešku. Naštěstí přes všechny proměny, jimiž taoismus prošel, vlastní slova "Starého mistra" se dochovala neporušena, a jsou zde, aby mluvila sama za sebe.
Berta Krebsová v březnu 1970
Úvod | Předmluva | Historické pozadí | Specifické rysy taoismu | První díl | Druhý díl