Zpět

Úvod | Předmluva | Historické pozadí | Specifické rysy taoismu | První díl | Druhý díl

Podle taoismu je prapůvodem všeho "stejnost", "totožnost", "Jedno". Neexistuje tedy "člověk a příroda, ale ani "bůh a příroda" nebo "bůh čili příroda". Pojem boha jako tvůrce je taoismu i ostatním čínským naukám cizí. Tao je zároveň vše a nic, a zároveň je samo bez původu a přece je zdrojem veškerého bytí a dění. Tím, že Tao je "totožnost", nevzniká tu problém objektu a subjektu, tím méně otázka hmoty a ducha a z toho plynoucí rozlišení materialistického a idealistického pojetí světa. Zatížení dualismem, s nímž v našem západním pojetí zápasíme, kdy původní "stejnost" jsme uměle rozdělili na dvě proti sobě stojící, osamostatněné a zabsolutizované entity, v taoismu neexistuje. Pojetí nadřazenosti ducha nad hmotou vypěstovalo v nás spekulativně abstraktní myšlení, přepjatý racionalismus, který - jak prví existencionalisté - napáchal v našem myšlení největší škody právě tím, že rozdělil svět na objekt a subjekt. Konečně názor "strukturní a látkové totožnosti světa" dokládá dnes i řada nejnovějších vědeckých výzkumů.

Ontologický princip "stejnosti", v němž člověk a příroda tvoří jedno, určuje i poměr člověka k přírodě. Základním principem je tu ztotožnění, shoda s přírodou. Proto si z tohoto hlediska těžko představíme člověka jako "pána přírody". Je to názor tradovaný u nás od dob antické filosofie, v níž se člověk stává mírou všeho. Ve své pyšné suverénnosti se nespokojujeme s harmonickým používáním přírody, ale chceme ji přetvářet, ovládat, zotročovat. Opojen výplody svého umu a rozumu pokládá se za pána vesmíru. On jediný ze všech tvorů má specifický rozum a odlišnou nesmrtelnou duši. Pod tlakem těchto názorů se vyvíjela i mentalita západního člověka, jeho myšlení, jeho filosofie. V přesvědčení o své správnosti dívala se tato filosofie spatra ( a dosud se převážně dívá) na vše, co se od tohoto pojetí liší. V důsledku toho nemáme ani přílišný zájem dozvědět se o něčem jiném co není v souladu s naším logickým , racionalistickým přístupem a myšlením. Ten je pro nás jedině správný.

Podívejme se alespoň v hlavních rysech, jak se vyvíjelo myšlení v oblasti od nás značně odlišné, jako je Čína. Omezím se přitom pouze na jeden okruh problémů, jenž je nakonec základem všeho lidského uvažování vůbec, na otázku člověka a jeho postavení funkci ve světě. Sledovat ji budeme ve dvou pro Čínu nejvýznamnějších systémech, jež na ni odpovídají ze zcela odlišných pozic. Je to konfucianismus a taoismus.
Konfucianismus ve své podstatě a výsledné formě je uzavřenou, přesně vymezenou doktrínou. Chce pořádat a uspořádat svět a vztahy lidí podle určité hierarchie, jež je odrazem odvěkého, nebesy daného řádu. Má snahu vše přesně určit, stanovit, vymezit, tíhne k reglementaci, k institucionalizaci. Taoismu naproti tomu odmítá jakoukoli uzavřenost, petrifikovanost, pevný, kodifikovaný systém. Uznává pouze tao s jeho ustavičným tokem, nepřetržitou proměnou. Ač filosoficky stojí oba systémy proti sobě, eticky se shodují: oba se soustřeďují na člověka a cílem obou je jeho maximální rozvinutí, dokonalost.
Způsob, kterým k tomu docházejí, se již podstatně různí. Konfuciánský ušlechtilý muž - tün-c´, je modelem člověka. Stává se jím především racionálním úsilím, rozšiřováním znalostí, sebevzděláváním. Neboť čím více se člověk poznává, tím dokonaleji se chápe a jedná, tím ctnostněji žije. Sebezdokonalení je tedy přímo závislé na šíři vědomostí a vzdělanosti. Tím víc může rozvíjet i ostatní vlohy a schopnosti, svou vůli a cit, být harmonickým člověkem.

Také v taoismu je cílem člověk - ideál. K maximálnímu rozvinutí však dochází právě naopak: čím méně je formován zvenčí, čím méně přijímá z věcí tohoto světa, čím více se od nich dovede oprostit, tím plněji a dokonaleji žije. Zde nás napadá řada analogií s naším myšlením. Rousseaua, který si klade otázku, zda věda a civilizace skutečně přispívá k zušlechtění lidských mravů a vyhlašuje návrat k přírodě. Připomíná řeckou "sófrosyné" a stoickou "ataraxii". Podobně v oblasti ontologie nám pojem tao - pralátka a te - virtuální síla čili individuální přirozenost věcí připomenou Aristotelovu "látku a formu", Spinozovu "substanci a atribut", Bergsonovo durée - trvání a élan vital. Srovnáním čínských nauk s řeckou filosofií se objeví jedno příznačné: jejich zkoumání jsou zaměřena výhradně na život zde na zemi, na člověka a jeho maximální naplnění.Taoismus je viděl ve splynutí s tao-přírodou, konfucianismus ve shodě s odvěkým vesmírným řádem, antická filosofie v harmonii krásy a dobra. Je zajímavé, že pojem kalokagáthiá, jak se vyvinul u Řeků, kteří v něm viděli i ideál tělesné krásy, je Číňanům cizí, jako Řekům je cizí pojem "skrytého mudrce". Řekové měli sice svého Diogéna, ale ten je poněkud jiný typ. Stoikové sice viděli ideál v životě shodném s přírodou, avšak na rozdíl od taoistů , pro něž bylo vrcholem splynout spontánně s přírodou, pro stoiky "žít v souhlase s přírodou" znamenalo žít v souhlase s rozumem, přičemž rozum jednotlivce je plně totožný s rozumem světovým (logos spermatikos), zahrnující účelnost a kauzálnost věcí. V důsledku toho žít je pro ně racionální povinnost, uložená člověku Rozumem. Proto je stoicismu prostoupen vědomím nutnosti a podrobenosti. Na rozdíl od spontánního odevzdání taoistů dedukují z rozumové úvahy požadavek přizpůsobit se dané nutnosti, které se nelze vzpírat neboť "chtějícího osud vede, vzpírajícího se vleče". V podrobení se osudu spočívá jediná cesta ke svobodě. Pocitu vrcholné svobody dosahuje člověk naprostou lhostejností ke všem věcem vnějším i k vlastnímu nitru, tedy emocionální prázdnotě, bezcitnosti - ataraxii.

 

V taoismu se moudrý rovněž od věcí tohoto světa, nikoli však proto, aby se od nich odvracel na základě rozumové úvahy, že by se jich asketicky vzdával, ale protože v nich nevidí žádnou hodnotu. Jsou to pouhé slupky, vnější tvářnost věcí, pomíjívé jevy, akcidencie, jež zatěžují a spoutávají mysl člověka a brání mu dostat se k "jádru" života. Není to tedy rezignované odevzdání, vyděděnost ze života, ale plnost, naplnění života, návrat do lůna, k jediné pravé a trvalé existenci. V taoismu neexistuje pojem determinismus, člověk má osud ve vlastních rukou, pakliže zachová svou přirozenost, jež je jedinou "daností", "určením" , formou a způsobem jeho existence. V celém Tao te ťingu nenajdete také slovo svoboda. Zastupují je obraty jako být jako příroda, žít podle přírody, sám od sebe se rozvíjet, zachovat si původní jednoduchost, prostotu, tedy: nedat se omezit věcmi tohoto světa, ale osvobodit se od nich, učinit v sobě prázdno od žádostí a vášní, nechtít nic víc, nic příliš, umět se pokojit, čili neuchýlit se od své přirozenosti, přináležitosti, od toho co komu přísluší.
Jediná pravda, skutečná svoboda je proto naprosté splynutí s přírodou, s přirozenou mírou věcí. V taoismu je důsledně zachováváno prvenství práva morálního před legálním, neboť všechna světská nařízení a ustanovení jsou výmyslem člověka, nikoli přírody. Proto taoismu odmítá instituce s jejich příkazy a zákazy, odmítá moc a násilí, jakoukoli přehnanost a překotnost - jakékoli zasahování narušuje přirozený běh, přirozenou míru věcí. Není většího neštěstí než neznat míru. Taoismus odmítá i přílišnou touhu povědomosti a učenosti, i přehnanou touhu po svatosti a dokonalosti - skrývá se za tím touha vyniknout, odlišit se od původní jednoty a celku. Zde můžeme připomenou Aristotela, podle něhož odlišnost věcí vzniká vzpurností látky vůči formě, dávající látce její konkrétnost. Proto i naši středověcí mystici se snažili potlačit své já, splynout s Bohem, rozpustit se v něm jako kapka v kádi vína. Také taoistický myslitel dochází vrcholné seberealizace oproštěním od svého já, nikoli tím že by je potlačoval, ale tím, že je nepřeceňuje, neuplatňuje, neprosazuje se - a tím se zachovává. Taoismus nechce také nikoho zlepšovat, formovat, vnucovat mu svůj pojem dobra, svůj pojem pravdy, neboť "snaha napravovat lidi vede k pokrytectví, snaha řídit lidi vede k pohromám ve společnosti". Proto "poučovat beze slov, jednat bez zasahování" je vrcholem taoistické moudrosti.

Proti konfuciánské učenosti klade taoismus moudrost, které lze dosáhnout spíše vnitřní kontemplací, meditací než zevně nabytými poznatky. Proti výjimečnosti, okázalosti a vzorné příkladnosti konfuciánského učence stojí zde skromnost, skrytost, bezejmennost mudrce taoistického. Ovšem i konfuciánského dokonalého muže je základním předpokladem mravní ušlechtilost (vyjádřená slovem žen), jež znamená opravdovou lidskost, vzájemnost, nesobeckost, dobrotu čili humanitu, jak se tento termín obvykle překládá. Ideálem jsou "svatí vládci" dávnověku, kteří - jsouce investováni "nebesy" - jsou dokonalými odlitky, imitátory vůle nebes, personifikací nebeského řádu. Velikost konfuciánského mudrce závisí na tom, nakolik se dovede přizpůsobit, konformovat s těmito vzory a tím i s odvěkým řádem.
Tedy ani zde se člověk nevylučuje nad veškerenstvo, nejde o zdokonalení sebe pro sebe, ale o zdokonalení sebe ve vztahu k ostatnímu celku, jehož je součástí, osobně sice nepatrnou, ale jako složka tohoto celku nesmírně silnou. Toto zaměření se obráží jak v pojetí jednotlivce, tak především v pojetí vztahů jednotlivců mezi sebou. Protiklad člověka a přírody je v Číně neznámý a zdá se, že je to jeden ze základních rozdílů mezi Východem a Západem v pojetí člověka, osobnosti.
Suverénnost rozumu, typická pro náš způsob myšlení, zatlačuje poněkud na vedlejší kolej složku volní, etickou, která má naopak v čínských naukách preferované postavení. Z toho plynou i určité důsledky. Dalo by se říci, že řecká filosofie a evropská vůbec, je převážně racionalisticko-spekulativní, zatímco čínská je převážně praktická a možno říci intuitivní. V Číně nenajdeme filosofie ve smyslu metafyzicko-spekulativní koncepce, spíše jde o návody ke správnému životu, životní moudrosti.

Eticko-společenské zaměření čínských nauk je podle mého jednou z příčin, proč se Čína tak snadno obešla bez náboženství. Konfuciánství dalo člověku kult předků a s ním příslušný záhrobní aparát, taoismus v nejstarších dobách dal možnost vyžít se v magii a kouzelnictví, později, pod vlivem buddhismu, se přiblížil určité formě náboženství (s chrámy, kultem světců). Podstatné je, že tu není transcendentního boha a transcendentních sankcí. Číňané si nikdy nevytvořili personifikovaného boha. Nejvyšší bytost jim nahrazovala nebesa, čili příroda a její řád (tao). Samozřejmě, že zde byli bozi a duchové, víly a géniové, ale ti byli jen o málo lepší než lidé a také mohli snadno poklesnout mezi lidi. Naopak lidé snadno přecházeli do kategorie géniů. Existovalo dokonalé prolínání tohoto a onoho světa a následkem toho i celkem familiární obcování mezi bohy a lidmi, praxe styku se podobala praxi v životě: zlé bohy (démony) bylo nutné dary chlácholit, dobré udržovat v jejich laskavosti. Tento ryze utilitární a formální postoj je příznačný jak pro prostý lid, tak pro vzdělance, pokud nebyli v těchto otázkách naprostými skeptiky nebo cyniky. Etika nebyla nikdy závislá na nadpřirozenu, ale na přirozenosti člověka. Kriteriem byla shoda s nebeským řádem, s přírodou. Mravní normy byly odvěké jako příroda sama, šlo tedy v podstatě o přirozenou morálku. Nebylo třeba žádné zvenčí dané konstrukce, náboženské ideologie. Ideálem mravnosti je žít shodně s přirozeností, mravní zákony jsou tedy na člověku inherentní a jejich závaznost vyplývá z nich samých. Zde si můžeme připomenou Kanta a jeho autonomní pojetí mravnosti, podle kterého je mravnost závislá na mravnosti, sobě samé. Kantův "kategorický imperativ" nepochází z racionálního uvažování, ale z oblastí rozumu nedostupných. Je to vnitřní hlas v člověku, onen mravní zákon ve mně, jímž se podle Kanta dostáváme ke kontaktu s absolutnem bez účasti rozumu. Rozum musí ustoupit přesvědčení mravnímu; to zvedá nekonečně hodnotu lidské osobnosti, spojujíc ji s nekonečnem. Tím se ocitáme nápadně blízko s taoismem.

Protože Kant nemohl brát v úvahu intuitivní složku člověka, onen Bergsonův "uvědomělý instinkt", musil se nakonec uchýlit k víře, k tzv. praktickému rozumu. Čína to měla daleko jednodušší a přirozenější: rozumová spekulace a intuitivní osvícení jsou postaveny vedle sebe a se stejnou platností. Proto zde nabylo třeba žádné spásné víry, ať v transcendentní či absolutní bytost, příroda a její řád, jejichž je člověk homogenní součástí, stačila dát uspokojivou odpověď na vše co je v člověku a okolo něj. Syntéza rozumu a intuice dávala nejlepší záruku pravdy.

To co je zde řečeno o taoismu a konfucianismu se týká původní, čisté formy těchto nauk, nikoli jejich pozdější formy. Jak víme každá idea se dá změnit a zneužít v rukou pochybných interpretů ve svůj vlastní paskvil. podobnému osudu neušly ani čínské nauky. Konfucianismus se stal se svou hierarchií a ritualismem bází feudálního pořádku a státně politickou doktrínou, v oblasti filosofické se stal doménou učeného světa, povýšiv na první místo učenost a úctu k minulosti. Kanonizací klasiků nabyl charakteru jediné pravé nauky, jež v širších vrstvách fungovala jako systém dogmatické morálky a zároveň jako prostředek k omezování svobodného lidské osobnosti a trvalá brzda pokroku.
Taoismus na jedné straně vedl k magii a alchymii a k hledání elixíru života, a na druhé straně vulgarizací "nezasahování" vedl k pasivitě, lhostejnosti a rezignaci. Zásada o míře věcí vedla k prostřednosti, kompromisnictví a oportunismu, tolerance v pohodlný únik, zbabělost a falešnou dobrotu. Tak se potvrdila slova autorita Tao te ťingu, že "lidská zbloudilost trvá od nepaměti".

Konfucianismu byl blízký většině vzdělanců, velké duchy, zejména básníky a umělce, lákal stejnou měrou nebo silněji taoismus. Konfucianismu svou dogmatickou rigidností otevřel cestu ke střízlivému a neosobnímu stylu a postupem doby nutně vyústil v myšlenkové a umělecké sterilitě. Oba systémy prolínaly a utvářely život čínského člověka od nejstarších dob až k dnešku. Naštěstí přes všechny proměny, jimiž taoismus prošel, vlastní slova "Starého mistra" se dochovala neporušena, a jsou zde, aby mluvila sama za sebe.

Berta Krebsová v březnu 1970

Úvod | Předmluva | Historické pozadí | Specifické rysy taoismu | První díl | Druhý díl

Nahoru Zpět