Úvod - Lodě - Etnologický ústav AV - Ellis Island |
Amerika - Rusko |
Tato část je sestavena z materiálů Etnologického ústavu Akademie věd ČR |
| Přesídlenci v
Bělorusku představují potomky českých emigrantů,
kteří se vystěhovali do carského Ruska ve druhé
polovině 19. století a na počátku 20.století.
Vystěhovalectví ve srovnáním s Ukrajinou nebylo
početné. Koncentrovalo se především do několika
obcí v jihovýchodní části bývalé Minské gubernie
a jednotlivci se vyskytovali v některých městech,
zejména Minsku a Gomelu. Z dosavadních poznatků vyplývá, že české osídlení na území dnešního Běloruska pochází z 2.poloviny 19. století, kdy v carském Rusku došlo roku 1861 ke zrušení nevolnictví a k zintenzivnění ruské kolonizační politiky. Dalším faktorem byla porážka polského povstání 1863 a snahy carské administrativy omezit vliv polského živlu. Při podpoře české imigrace byla brána do úvahy i otázka náboženská, kdy polský katolicismus podporoval polské národní zájmy a byla snaha jej nahradit. Také předchozí zkušenosti s imigrací Němců nebyly nejlepší. Němci vytvářeli uzavřené skupiny, neasimilovali a naopak svým ekonomickou silou si vytvořili pozici, která asimilaci bránila. Čeští přistěhovalci se hlásili k církvi husitské, starokatolické, českobratrské a evangelické. Jejich víra byla spíše vlažná. Postupně byly vytvořeny tři farnosti. Přistěhovalci pocházeli ze středních vrstev, měli značné hospodářské zkušenosti a přinesli s sebou také moderní zemědělské nářadí a postupy. To umožnilo rychlý hospodářský vzestup, vytvoření bohaté vesnické a zemědělské vrstvy. To ji na jedné straně činilo nezávislou na místních obyvatelích a současně vyvolávalo u místních určitou averzi. Od poloviny 80.let začala carská administrativa vztah k české emigraci přehodnocovat, zejména v náboženské oblasti. 1. dubna 1888 hlavní prokurátor synodu a ministr vnitra vydal nařízení k likvidaci tří českých farností ve volyňské gubernii. V neobyčejně krátké době přijala většina Čechů pravoslaví. Na synodu z února 1890 přijalo pravoslaví 6.488 Čechů. Druhá silnější vlna přišla po vyhlášení zákona z 15.května 1893, jímž se cizinců nepovoluje vlastnit a najímat půdu. To se nevztahovalo na ty imigranty, kteří přijali jak ruské občanství (poddanství) tak pravoslaví. Zatímco vystěhovalectví do bývalé Volyňské gubernie nabylo masovějšího charakteru, v sousední Minské gubernii se Čechů usadilo mnohem méně. Archivně je doloženo jen 19 rodin v Minské gubernii z let 1867-70 a to rečické újezdě, ve vesnicích Horochovo a Volčja Hora. Zmiňuje se o něm ruský historik K.A.Puškarevič. Podle žádostí úřadů vitebského, mogilevského, vilenského, kovenského a grodněnského okresu z let 1867 a 1869 na ministerstvo financí o podporu se z 19 rodin 14 nachází ve špatném ekonomické postavení. Nemají obydlí, na přidělených dílcích bydlí jen ve vykopaných jamách přikrytých chvojím. Na živobytí si vydělávají nádenickými pracemi, protože přidělenou půdu nemohou obdělávat - nemají dobytek, semena ani nářadí. K vyplacení podpory 75 a 100 rublů dala souhlas Státní rada. V článku V.Ambrože Češi a Slováci v Rusku je zmínka o obci Holovčice (nyní okres Narovlja), kam se vydala skupina Čechů v roce 1855. Protože nepřijali ruské poddanství, byli za světové války jako příslušníci nepřátelského státu vysídleni do severních gubernií a majetek jim byl po válce upírán. Při prvním všesvazovém sčítání lidu v roce 1926 bylo v Běloruské SSR napočteno 650 Čechů (88 městský a 552 vesnických). Děti chodily do ruských a běloruských škol, v meziválečném období, kdy část Běloruska připadla Polsku, chodilo několik dětí do polských škol. V.Širc, Setkání po dvaceti letech, Zpravodaj sdružení Čechů z Volyně: Autor článku uvádí, že se setkal z Čechem z Běloruska, který jako bývalý příslušník I. armádního Československého sboru v SSSR zůstal po roce 1945 v Čechách. Jeho rodiče vyprávěli jak se dostali do Běloruska: zámožný ruský šlechtic byl před první světovou válkou na léčení v Luhačovicích a oženil se z Moravankou. V běloruské obci nedaleko Mozyru pak začal modernizovat svůj statek. A z Moravy si pozval několik řemeslníků, kteří se tam odstěhovali i s rodinami (asi 15 rodin). Pramen:
Český lid, 84, 1997, 3, str.177, Češi z Běloruska -
Uherek, Valášková, Brouček, ÚEF AV ČR |