Zpět

Okolí Boršic 1 | okresu Uh.Hradiště 150 kb | Czech republik 112 kb | Jižní Amerika | Uruguay | Evropa | Svět | ĄBělorusko

Aktuální mapa Běloruska 350 kb a Ukrajiny 274 kb

Bělorusko leží ve středu Evropy a díky své poloze je důležitou tranzitní zemí. To je hlavní důvod, proč o něj v minulosti zápasily sousední mocnosti, které ale Bělorusku nepřinesly nic dobrého. Minulých dvěstě let tuto zemi doslova decimovalo. Nejenže byly ničeny kulturní památky postavené ve „zlatém věku“ běloruské historie mezi 16. a 18. stol., ale likvidace postihla i běloruský národ, který měl přestat existovat a měl být nahrazen „vyspělejšími“ národy - střídavě ruským či polským. Druhá světová válka srovnala se zemí většinu běloruských měst a vesnic (včetně hlavního města Minsk). Naposledy se Běloruska citelně dotkla jaderná havárie v Černobylu, která učinila pětinu země neobyvatelnou. V souvislosti s politikou rusifikace za Lukašenkovy vlády však demokratická opozice používá nový termín - „duchovní“ Černobyl. Porušování lidských práv a potlačování opozice jsou průvodními jevy Lukašenkova režimu; nezávislá média, neziskové organizace a opoziční aktivisté se ocitli pod represemi vlády. Díky nádherné přírodě a několika zachovaným architektonickým památkám však stojí za to tuto zemi navštívit. Bělorusko je vhodným místem i pro turistické výpravy, v posledních letech zejména „politické“ - Bělorusko je poslední evropský skanzen opravdové diktatury. Málo známou skutečností je, že Bělorusko bylo rodištěm skvělých umělců i jiných význačných osob, jako Marc Chagall či Adam Mickiewicz, Heorhyj (Franciszak) Skarina - (zakladatel východoslovanského knihtisku - socha v parčík u Jelení ulice, poblíž vstupu na Nový Svět. 230 cm vysoká socha běloruského renesančního humanisty, vědce, lékaře a tiskaře, který dlouho žil, pracoval a zemřel v Praze. Za vlády císaře Ferdinanda I.byl botanikem nově vzniklé královské zahrady na Pražském hradě).
.

Bělorusko

České učebnice dějepisu se o Bělorusku nezmiňují, anebo jsou jeho dějiny interpretovány jako část „velikých ruských dějin“. Je to dáno tím, že většina historiků, kteří o Bělorusku píší, jsou představiteli rusofilské historiografické školy, a tak již tradičně přijímají Bělorusko jako „dodatek“ k dějinám Kyjevské Rusi, Polska (Rzeczpospolita je dodnes tendenčně interpretována jako „polský stát“), Ruska a nakonec Sovětského svazu.

V polovině 1. tisíciletí vznikly na území dnešního Běloruska tři slovanské kmenové svazy: Kryviči, Drehoviči a Radzimiči. Z 9. stol. máme první písemné zmínky o běloruských knížectvích, konkrétně zmínka o Polacku (centrum polackého knížectví) z roku 862, a v 10. stol. jsou poprvé zmiňována další města. Mezi 9. a 11. stol. byly běloruské země střídavě součástí Kyjevské Rusi, střídavě se rozvíjela samostatná knížectví, z nichž nejvýznamnější byly polacké, smolenské, turavské a navahrudské. V průběhu 11. stol. dochází ke kristianizaci, v polovině 11. stol. polacký kníže Usjaslau Čaradzej vybudoval Sofijský sobor, který měl symbolizovat jeho moc a rovnoprávnost s kyjevským a novgorodským knížectvím.

Od poloviny 13. stol. bylo běloruské území vystaveno usilovnému náporu německých rytířů, který byl definitivně zastaven až roku 1410 bitvou u Grunwaldu. Tlak Tatarů a německých rytířů vedl ve 30.-40. letech 13. stol. ke spojení litevských a běloruských zemí: roku 1240 usedl na navahrudský knížecí stolec litevský kníže Mindauh a přijal východní křesťanství. Na polacký stolec usedl Mindauhův příbuzný Taucivil. Roku 1251 konvertoval Mindauh ke katolictví a papež ho uznal králem. Kvůli slabosti a roztříštěnosti však o královskou korunu přišli již jeho synové. Přesto Mindauh svou faktickou personální unií běloruských knížectví a litevských kmenů položil základy Velkoknížectví litevského, jehož obyvatelstvo mělo převážně slovanský etnický původ. V době vlády knížete Gedymina (1316-1341) se součástí Velkoknížectví litevského stalo téměř celé území dnešního Běloruska. Roku 1323 se namísto Navahrudku stal hlavním městem Vilnius a staroběloruština se stala úředním jazykem státu. Roku 1385 podepisuje litevský velkokníže Jagajlo, který je zvolen polským králem, dohodu o personální unii s Polskem. Proti ní vystoupil velkokníže Vitatut (Vitold), který v letech 1392-1430 vládl v Litvě prakticky samostatně. Roku 1430 měl být Vitatut korunován na krále císařem Zikmundem, avšak Poláci jeho vyslance zadrželi; krátce nato Vitatut zemřel a v Litvě se rozhořela občanská válka mezi stoupenci a odpůrci unie s Polskem.

Belarus-historical-map
Litevské velkoknížectví roku 1400

Jméno Bílá Rus bylo poprvé užito ve 14. stol., jeho význam však nebyl historiky dodnes uspokojivě vysvětlen. Definitivně se Bělorusko nazývá Běloruskem až od konce 19. stol., respektive od počátku 20. stol. Do té doby se pro běloruské teritorium užíval název „Litva“.

V 15. a 16. stol. doráží na Litvu vojska moskevského velkoknížectví, což si vynucuje větší centralizaci státu, mobilizaci sil, zvýšení finančních výdajů, a to oslabilo zejména východ Běloruska. Na začátku 16. stol. ztratila Litva Smolensk a další východoběloruská města. Roku 1569 došlo ke sjednocení Polska a Litvy ve federativní stát pod názvem Rzeczpospolita (Reč Paspalitaja). Litva sice ztratila řadu práv a dostala se do závislosti Poláků, kteří prosazovali aktivní polonizaci a katolizaci, avšak vojensky posílila, díky čemu dosáhla vyhnání moskevských vojsk ze svého území; běloruština byla z šlechtických kruhů vytěsněna polštinou ještě v průběhu 17. stol. V rámci tzv. dělení Polska v letech 1772-1795 byla Bílá Rus celá připojena k Ruskému státu. V něm byla běloruština zcela zakázána a uniaté museli přejít na pravoslavnou víru. V roce 1812 se běloruské území stalo centrem protinapoleonského partyzánského odboje. Na začátku roku 1831 propuklo na běloruském území protiruské povstání inspirované polským, ale do podzimu bylo potlačeno. Aby car neutralizoval západní vlivy, zakázal roku 1839 uniatskou církev. Roku 1863 bylo krvavě potlačeno povstání Kastuśe Kalinouského, který byl o rok později popraven. V průběhu 19. stol. probíhala silná rusifikace Bílé Rusi.

II.Rzeczpospolita

Druhá Rzeczpospolita roku 1930

Počátkem 20. stol. zesílilo národní hnutí, které si kladlo za cíl emancipaci běloruštiny a autonomii v rámci Ruska. Po zhroucení carské vlády roku 1917 se v prosinci konal Všeběloruský sjezd, který zvolil vládu budoucího Běloruska. Rudá armáda jednání sjezdu přerušila a obsadila Minsk, ale v březnu 1918 musela ustoupit německé armádě. Mocenského vakua využila zvolená vláda a 25. března 1918 vyhlásila „nezávislou a demokratickou“ Běloruskou lidovou republiku, kterou Německo uznalo. V prosinci 1918 se ale Rudá armáda vrátila a vláda musela uprchnout do zahraničí. Bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Polsko-ruská válka 1919-1920 zemi rozdělila, což potvrdila rižská mírová smlouva v březnu 1921. V Sovětském Bělorusku docházelo zpočátku k pozitivním změnám - probíhala bělorusizace, rozvíjelo se školství a národní kultura, ale od konce 30. let docházelo k represím proti nepohodlným občanům.

V září 1939 Sovětský svaz připojil tzv. Západní Bělorusko, které bylo součástí Polska, a zahájil i zde kolektivizaci a stalinské represe. Německá okupace 1941-1944, intenzivní partyzánská válka a dvojí přechod fronty přinesl nesmírné materiální škody a ztrátu 2,2 miliónů lidských životů (předválečný stav obyvatelstva byl dosažen až roku 1971!). Roku 1945 byla s konečnou platností stanovena současná bělorusko-polská hranice a vysídlena polská menšina. Běloruská SSR se stala zakládajícím členem OSN. Mimořádná hospodářská pomoc ze sovětského ústředí pomohla obnově ekonomiky a relativní prosperitě republiky. Od 50. let bylo Bělorusko osidlováno ruskojazyčným obyvatelstvem z Ruska a jiných částí SSSR, současně probíhala intenzivní rusifikace. Není se tedy co divit konzervativním postojům běloruského obyvatelstva a jeho nostalgii po Sovětském svazu. Dne 27. července 1990 přesto vyhlásil parlament suverenitu a 25. srpna 1991 plnou nezávislost. V prosinci 1991 se stalo Bělorusko zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Komunisté zůstali hlavní politickou silou země a pokoušejí se o jistou symbiózu centrálně řízené ekonomiky s privátním sektorem. V červenci 1994 byl prezidentem zvolen Aliaksandr Lukašenka, který tento post zastává dodnes a je kritizován zejména pro rozsáhlé porušování lidských práv. Lukašenka hospodářsky i vojensky úzce spolupracuje s Ruskem a usiluje i o těsné politické vazby. Dne 8. prosince 1999 byla v Moskvě podepsána dohoda o vytvoření Svazu Ruska a Běloruska.

 

Nahoru Zpět